Nejlepší dárek

Bilancovala jsem. A opravdu bylo co.
Na začátku února mi bylo rovných 30.
Když mi bylo 15, zdálo se mi 30 let jako úplný kosmik. Něco vzádleného tisíce galaxií. Ne, že bych považovala třicátníky jako někoho za zenitem, měla jsem mezi nimi mnoho přátel, ale nedokázala jsem si sama sebe představit. Když mi bylo 20, představovala jsem si sama sebe vdanou, s dětmi, žijící šťastný život na okraji Prahy. Ani to se nakonec nekonalo.
Ani oslava třetích kulatin se nekonala podle mých představ. Ale druhý den jsem se probudila do překrásného slunečného ráno a najednou mi v mysli vytanula ta úžasná myšlenka: "Lucie, viš, kdo Ti dal ten nejlepší dárek k narozeninám? No přece Ty sama!"
Sice jsem si ho nadělila už před rokem, ale pořád se ho nemůžu nabažit. Darovala jsem si úplně nový, jiný život. Můj život. A to je přece nádherné a tolik osvobuzující.
Totiž, co se stalo. V roce 2016 jsem se po 11letém vztahu rozhodla vydat se svou vlastní cestou. Byl to špatně fungující vztah, ale cosi mi bránilo se ho vzdát. Úplně paralyzující strach z toho, že:

• budu sama
• nedokážu/nechci řešit majetkovou situaci
• budu muset opustit místo, kde se cítím doma/které mám ráda
• nedokážu si najít sama bydlení
• neufinancuji svůj život
• odteď bude všechno jenom na mě.

A víte, co se ukázalo? Že to není vůbec pravda. Strachy, které nás často pohlcují jsou tak hloupě iracionální. Stačí jen udělat krok a vše se roztočí a funguje tak, jak má.
Jak se následně ukázalo:

• sama nejsem
• majetkovou situaci vyřešil rázným způsobem můj ex
• do vesnice, kde jsem předtím bydlela, se mohu vrátit kdykoliv, mám tam spoustu přátel
• kdokoliv na světě si dokáže najít bydlení, tak proč ne já?
• šla jsem za majitelem firmy a požádala ho o přidání. Vyšlo to!
• ano, KONEČNĚ mám můj život v mých rukách a to je ten nejkrásnější dar

A proč to všechno píšu a chci psát? Vydávám se na novou cestu. Pro mě neprobádanou, neznámou. Třeba někoho potěším, protože se nachází v podobné situaci. Třeba dokážu někoho motivovat, aby udělal nějaký krok ve svém životě, kterým si není úplně jistý. A nebo je ten někdo třeba jen zvědavý a rád si pročítá osudy jiných lidí 😊

Nebojte se udělat TEN krok. Ono to opravdu jde a není to nijak hrozné. Není na světě nic, s čím byste se nedokázali porvat.


Lucie

Just do it!

Proč a hlavně jak začít psát? Zachvátí mě to a bude ze mě závislák na připojení k internetu a sdílení životních kotrmelců nebo to bude jen další z nedokončených činností s otevřeným koncem, kterých za sebou pár v životě mám? Uvidíme! 

Už dlouho přemýšlím o psaní. Roky. Zažívám-li v každodenním životě legrační historky, skládám si v hlavě za sebou slova, jako bych je prezentovala milým náhodným čtenářům mého imaginárního blogu. Jenže.. pak přijde ten okamžik, kdy už konečně mohu začít psát a najednou nemám co! Nemám téma! Nemám slova! A zpanikařím. Když se k tomu přidá mé druhé já, které je samo sebou dost pesimista, vznikají obavy: "Kdo si myslíš, že to bude číst?", "Myslíš si, že to bude jako vtipný, spíš to bude trapný", "Stejně tě to po pár příspěvcích přestane bavit", "Nebudeš k tomu mít ani žádný hezký fotky" nebo "Nemáš ani vymyšlenej koncept, design, kdoví jak to bude vůbec vypadat". A tak sečteno podtrženo jenom roky vymýšlím články v hlavě a představuji si, jaké by to bylo. Jaké by to bylo psát pro někoho, kdo si to možná přečte, pro někoho, kdo může mít možnost zareagovat a odpovědět. (Díky 21. století!)

A tak jsem dnes, zrovna dnes, řekla, že je na čase s tím něco udělat. Nemyslet, konat!
Rozhodnutí konat padlo i v několika dalších více či méně zásadních oblastech mého života. O tom budu pokračovat později.

Prozatím odkládám notebook vedle postele a jdu se zakutat do peřin. Zítra je pátínek a to je přece nejlepší den v týdnu! Navíc se jde do kina na Anděl páně 2 a já jsem moc zvědavá, jak se to panu Strachovi povedlo tentokrát.

Lucie